U království vlastně tolik nezáleží na velikosti. Může být malinké a snad proto útulnější než některá mnohem rozsáhlejší. Může být nabité mnohem živější energií než ta, o kterých se častěji píše v časopisech. A může být autentičtější a lépe reflektovat charakter a postoj své vládkyně než mnohá jiná. Recycle Store je malý obchůdek s udržitelnou módou ve Veverkově ulici na Letné, kterému kraluje Martina Feitová. Martina je jedna z našich věrných zákaznic a když si její kousky prohlédnete, je velmi pravděpodobné, že v nich poznáte některé z našich látek.
Italové mají pro typ osobnosti, kterým Martina je, hrozně hezké pojmenování. Říkají mu „personalità frizzantina“, což doslova znamená perlivý nebo jiskřivý temperament, tedy člověk živý, energický, trochu rošťácký, s jiskrou v projevu. A přesně takový je i její obchůdek.
Sešly jsme se tam spolu jednoho dne na konci léta minulého roku a povídaly si nejen o jeho desetileté historii, ale také o mateřství, tvoření i podnikání. Je na první pohled vidět, že Martina je součástí své čtvrti už dlouho. Stačí, když vyjde ze dveří na ulici, a hned ji zdraví velká část kolemjdoucích. Nemohu také neokomentovat, jak moc jí to slušelo. Byla oblečená od hlavy k patě do věcí, které sama vymyslela a ušila na šicím stroji Juki, který je součástí obchodu. Upcyklovaná světle modrá košile s krajkovým dílem vsazeným do rukávu a lehounké černé minišaty s krajkovým lemem ve výstřihu.
Martino, jak vznikl Recycle Store? Jak to všechno začalo?
Letos to bylo deset let, co jsem otevřela svůj obchůdek. Když jsem přišla do Prahy, nejdřív jsem začala prodávat vintage věci na blešácích, což mě hodně bavilo. Ze srandy jsem si udělala stránku na Facebooku, začala oslovovat i jiné prodejce a organizovat vintage markety na různých místech. Třeba i na lodi nebo tehdy v Containallu, když byl ještě na Malé Straně. Bylo to hrozně fajn! Bývala tam hudba i něco k jídlu.
Později jsme tyto eventy organizovali v Radlické. To už byl spíš takový berlínský styl. Byli tam i nevintage prodejci a menší designeři. V té době jsem si začala říkat, že by bylo super otěhotnět a moct se víc věnovat svému projektu. A kvůli tomu vždycky říkám „dávej pozor na to, co si přeješ“, protože se mi to vyplnilo (směje se).
O něco později jsem dělala kolekci s Lénou Brauner, která pokreslila bílé oblečení. Fotili jsme to tady v Orcu a pak jsme šli tady do bistra na kafe. Když jsem tudy dřív chodila, byl tady dětský sekáč. Výloha byla úplně zaplněná a prostor vůbec nešel vidět, protože se paní snažila vytěžit místo na maximum. A já jsem si tehdy vždycky říkala: kdybych jednou měla mít obchod, tak tady. Nebrala jsem to ale jako nějakou velkou věc. Měla jsem desetiměsíční dceru Emu a úplně jiné priority.
Když jsme tehdy pak po tom focení šli do bistra, řekli mi, že se ten prostor uvolnil, a já jsem do toho hned šla. Vždycky vyprávím, jak jsem potom tady stávala a říkala, že jednou tady budeme bydlet. A za dva měsíce jsem se do tohohle domu opravdu nastěhovala.
Takže tak vznikl můj vintage obchůdek. Když se na to dívám zpětně, prošla jsem si ve vintage sféře různými etapami. Nejdřív to byl normcore, pak spíš punkovější věci, roztrhané oblečení, kovy a podobně. Postupně jsem tu začala prodávat i věci od lidí, kteří oblečení přetvářeli. To mě inspirovalo k tomu, že jsem to chtěla zkoušet taky, a rozhodla jsem se, že to bude i směr obchůdku.
Styl sekáče měl berlínský vibe. Chtěla jsem odvážnější svět, nejen Levi’sky do pasu, takže pro spoustu lidí to mohly být docela divné věci. Přijde mi vtipné, jaký to má dneska hype. Možná i proto mě už vintage tolik nebaví. Mám pocit, že už jsem si tím vším prošla. Od crazy věcí, jako jsou cropnutá Lidl trička, kožené kalhoty, boty do špičky, okované pásky nebo topy s různými vzory. Když se dnes dívám na to, co se nabízí, móda se točí pořád dokola. A když si tím celým kolem jednou projdeš, tak to vlastně stačí.
Co dalšího tě v tvorbě ovlivňuje?
Když sleduju svoji tvorbu, hodně mě v ní ovlivňuje mateřství. To nejde nezmínit. Když Emce bylo několik let, narodila se Julie, takže jsem si znovu prošla těhotenstvím. To první bylo dost divoké. Rozešla jsem se s jejím tátou, takže to bylo hodně nahoru a dolů. Když jsem otěhotněla podruhé, šla jsem víc do ženské energie.
Myslím si, že i teď, když přemýšlím nad tím, co je můj styl a jak moje věci vypadají, jsou určitě ženské. Vnímám u sebe, a roli v tom hraje i věk, že mě baví nosit jednoduché věci a nosit je pořád dokola. Když se mi něco líbí, tak to prostě nosím a nepodléhám nutkání mít pořád něco nového.
Máš nějaký textilní background?
Nemám. Moje máma hodně šila a od malička mě k tomu vedla, takže určitou zručnost mám po ní. Jinak jsem vystudovala osmiletý gympl a mám nedodělanou žurnalistiku. Hodně jsem přemýšlela o nějaké výtvarné škole, protože mi vždycky přišlo, že když ji máš, jsi automaticky víc uznávaná. Vedle jiných designérek jsem měla pocit, že si to jen zkouším. Vlastně i teď.
Když ale vidím, jak dnes tvoří mladí lidé a jakou sílu má raw přístup, myslím, že jsem tehdy byla jen málo sebevědomá. Kdybych tehdy šla něco studovat, ego by chtělo fashion design, dělat kolekce a přehlídky. Dnes by mě ale nejvíc lákal textil. Přijde mi strašně zajímavý.
Prošla jsem si vývojem od vintage přes sekáče až po šití. Saháš na materiály a sleduješ jejich kvalitu. Například když mám v ruce látky z Textile Mountain, přemýšlím, proč se z nich stal deadstock, jaké jsou a jak se s nimi pracuje. Jaké by to bylo, kdybych kupovala nové. Přijde mi to hodně zajímavé a pořád trochu neprobádané území.
Jakým způsobem tedy pracuješ?
Dřív jsem pracovala hodně intuitivně, ale poslední dobou zjišťuju, že potřebuju čím dál víc pracovat konceptuálně. Bohužel nikdy nemám ucelenou kolekci. Myslím, že v tom hrají roli i děti. Nechci se na ně vymlouvat, ale je pro mě někdy náročné pracovat víc strategicky. Odráží se v tom i to, že celý můj projekt je low budget. Často nevím, jak to správně uchopit.
Když si jdu do Textile Mountain pro látku, většinou mám přesnou představu. Pak tam ale vstoupím, vidím ten výběr a materiály mě navedou úplně jinam. I proto mi upcyklace přijde hodně složitá. Není tak jednoduché, jak to může vypadat, vymyslet produkt, který dokážeš na určité úrovni opakovat a postavit na něm funkční plán.
To byl také důvod, proč jsem začala mnohem víc používat deadstockové materiály. Ze sekáče můžeš vymyslet skvělé věci, ale třeba košile jsou pokaždé jiné. Podobné je to i se záclonami. Je tam nekonečno variant a každý kus i materiál je jiný.
Hodně mě inspiruje jednoduchost a nositelnost. Snažím se tvořit módu pro mámu na hřiště, která se ale chce cítit zajímavě a sama sebou. Inspiruje mě každodennost se zajímavým prvkem. A pořád mě hluboce fascinuje práce s materiálem.
Jak jde dohromady, nebo jak dokážeš skloubit kreativní, intuitivní část s tím, že jsi podnikatelka? Protože mít deset let kamenný obchod je unikátní a obdivuhodné.
(Směje se) Taky si to někdy říkám. Měla bych mít u názvu hvězdičku s poznámkou „je tady deset let a pořád funguje“. Zavřelo Bistro 8 i Kristýna Javůrková, která byla hned vedle a pro mě to byla velká designérka. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já tu vydržím tak dlouho.
I proto se snažím víc zaměřit na podnikatelskou stránku, protože bez ní to prostě nejde. Upřímně si myslím, že mi v podnikání částečně pomohly i dvě mateřské díky určitým úlevám. Nerada mluvím o ekonomických věcech a nechci být negativní, ale dopadá na mě zdražování a přemýšlím, jak nastavit práci tak, aby byla dlouhodobě udržitelná pro můj život.
Kvůli desetiletému jubileu jsem hodně bilancovala, jestli má smysl pokračovat, protože i po takové době je to pořád nahoru a dolů. Někdy se daří víc, jindy méně, ale náklady běží pořád. Podnikání je soubor mnoha věcí a člověk si musí ujasnit priority a podle nich postupovat. Teď mám pocit, že to začíná fungovat líp.
Mám ráda výzvy a je mi přirozené pracovat i v těžších podmínkách. Lidé si často myslí, že když projekt podpoří jedním nákupem, stačí to. Během covidu jsme mohli říkat „podpořte nás“, ale podle mě by to mělo být spíš „podporujte nás průběžně“. Nestačí jeden dávný nákup ani sledování na Instagramu. Projekt může pokračovat jen tehdy, když se skutečně mění nákupní rozhodování. Každá volba každého nákupu ovlivňuje celý systém.
Co pro tebe znamená udržitelnost?
Mám pocit, že u mě je to přirozený životní styl, který prošel různými vlnami. Udržitelnost ovlivňuje všechny aspekty mého života. Od přemýšlení o světě až po oblékání. Prošla jsem si i ortodoxnějšími etapami, třeba veganstvím a dalšími směry.
Zdá se mi, že když člověk určitým způsobem přemýšlí, projeví se to ve všem. Udržitelnost je pro mě stav, kdy se cítíš dobře, vytváříš zdravé prostředí a vybíráš si zdravější možnosti. Je to o celkové kvalitě životního stylu.
Jaké látky jsou tvoje oblíbené a s čím ráda pracuješ?
Ze secondhandových věcí, které vybírám, pořád hodně pracuju se záclonami. Jinak miluju košile a saka, protože je na nich vidět kvalita i možnosti materiálu a jsou nadčasové. Záclony jsou sice často syntetické, ale lidem se líbí a dají se z nich vytvářet různé věci.
Látky odebírám hlavně z Textile Mountain, odjinud je v podstatě nemám. Mám ráda to, že látky z Textile Mountain jsou cesta. Nejdeš tam a nedostaneš přesně to, co bys chtěl. Já to ale přijímám a právě to mě baví. Hodně mi to vyhovuje, protože je to proces, kdy nikdy nevíš, co objevíš. Nutí mě to tvořit jiné věci než dřív a posouvá mě to novým směrem. V létě jsem byla nadšená z puntíků, které byly shodou okolností zase v kurzu. Hodně používám váš denim a materiály různě střídám.
Na podzim a v zimě vždycky pletu a háčkuju. Dřív jsem si objednávala pytle secondhandových klubíček, kde bylo každé jiné a z odlišného složení. Teď už kupuji kvalitnější a příjemnější materiály.
Máš nějaký šicí hack nebo radu pro naše čtenáře?
Lidem bych poradila, aby si zapisovali všechny své vize a nápady. A taky, aby se z negativních situací snažili vytvořit něco pozitivního. Například mně se před časem rozbil overlock. Myslela jsem, že nebudu moci šít, a nakonec mě to donutilo a inspirovalo vymyslet úplně jiný střih na top s nezačištěnými okraji.
Podle mě opravdu fungují i pinterestové moodboardy. Když si ho vytvoříš, při samotném procesu tvorby tě opravdu navedou. Nezapomínej na inspiraci a nech věci plout. Můžeš tak rychleji narazit na nápady, které jsi vnitřně cítila, ale třeba jsi je zapomněla zaznamenat. Neboj se ani jít do procesu tvorby bez konkrétní vize – samotný proces je strašně důležitý. Věř mu. Často chci být co nejefektivnější, ale tvoření samotné je také skutečná hodnota.
A hezká myšlenka, která se teď hodně propaguje a funguje mi v práci, ve vztazích i s dětmi, je, že když máš pocit, že se ti nedaří – blbý den, blbý týden, blbý měsíc – tak si vzpomeň, co všechno máš a co jsi dokázal.
Já si říkám: mám tenhle obchod, jsem tady už nějakou dobu, pořád něco tvořím, lidi moje věci nosí, třeba jsem někoho inspirovala a zákazníci se vrací, což znamená, že je mají rádi. Vždycky se na to můžeš podívat ze dvou úhlů. Jeden je: pořád jsem nebyla v časopise Elle a tak dále. A druhý: na to, že nemám textilní vzdělání, že jsem z vesnice na Moravě, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít obchod v Praze, že lidi sem budou chodit a nosit moje věci. Že jdu po ulici a někdo má na sobě mojí tašku. Když se na to podíváš takhle, napadne tě: je neuvěřitelné, že ze záclony můžu ušít něco, co si někdo vezme domů a má z toho radost.
Jak bys popsala svou značku někomu, kdo o ní nic neví?
Jako splněný sen někoho, koho zajímá udržitelná móda a upcyklace. Projekt, který ukazuje i tu cestu. Spíš než značka je to projekt, který se neustále vyvíjí. Jako já.
Martino, děkujeme ti za rozhovor.
Martinu a její Recycle Store můžete sledovat na Instagramu a obchůdek navštívit na adrese Veverkova 8, Praha 7. Webové stránky i e-shop jsou recyclestore.cz.
Autorkou fotografie modelky Martiny Znamenáčkové držící denimovou tašku je Katarina Bell.
Děkujeme za pozornost, za Textile Mountain Vás zdraví, Marie