Prvním Textilákem alias výjimečným tvůrcem, o kterém jsme chtěli psát na našem blogu, nemohl být nikdo jiný, než Vendula Šádová. Možná znáte její tvář z našich postů na Instagramu nebo přímo z jejích kurzů: od roku 21 u nás totiž pořádá své workshopy šitých broží.
Vendula je člověk s neskutečnou energií a empatií. Když se na vás dívá, cítíte, že se na vás absolutně soustředí, že ji zajímáte. Je to také celostně kreativní osobnost a pomyslnou červenou nití její tvorby je právě textil a všechny možné textilní techniky. Profesí je učitelka na “té nejlepší škole na světě”, tj. na Střední uměleckoprůmyslové škole Jihlava-Helenín. A jelikož se zabýváme látkami, nemůžeme opomenout, že je vždycky skvěle a stylově oblečená. Často si své věci šije sama, samozřejmě i z materiálů z Textile Mountain. Vendula totiž chtěla být módní návrhářkou. A tím vlastně začíná její textilácký příběh:
Učitelkou jsem nikdy být nechtěla. Ve 4. třídě jsem se rozhodla, že budu návrhářkou oblečení. Odkud ten nápad přišel, nevím. Ale moc jsem si přála Barbie, která byla nedostatkovým zbožím. Tatínek mi ji sehnal na pouti ve střelnici a na tu jsem pak šila, pletla a háčkovala. Po základce jsem se dostala na textilku v Jihlavě. Návrhářství se dalo studovat asi jen v Praze a Brně. Psal se rok 1982. Na střední mě to ohromně bavilo. Naučila jsem se šít všechno, od sukně po sako s podšívkou. A samozřejmě jsem si šila na sebe. Být v té době jinak oblékaný, výstřední, nebylo těžké, to mě bavilo. Látky jsem už tehdy často nakupovala levně po bazarech.
Po maturitě jsem chtěla pokračovat na UMPRUM. Nicméně, mohli jsme si podat jen jednu přihlášku na vysokou a tu musela potvrdit škola. Pan ředitel mi to rozmluvil, bylo by to bez šance. A já si tak vybrala výtvarku na pedagogické fakultě MUNI.
Při studiu jsem stále šila pro kamarádky ― i několikery svatební šaty, a pořád to šití byla moje cesta. Po revoluci jsem se ještě na škole pustila do výroby dětského oblečení ze zbytků pletenin. Chtěla jsem v Brně zůstat, tak jsem tam po škole začala učit výtvarku na základce. Jen rok. Potom už jsem tam nemohla vydržet, najednou mi vadilo to množství lidí, hluk a neklid města. Vrátila jsem se na vesnici domů, kde už ale byly všechny kamarádky vdané. Pokračovala jsem v učení na ZUŠ v Jihlavě a pak i na gymnáziu. Kromě toho jsem občas šila pro nový butik v Jihlavě oblečení, kožené tašky, dělala jsem kožené náušnice. Nakonec jsem se i já vdala a sedm let jsem byla doma s dětmi. Šila jsem textilní hračky z kanafasu. Začali mi chybět lidi a nebavilo mě šít x stejných koček, psů nebo slonů. Vrátila jsem se na gymnázium. Ale pořád jsem se necítila být učitelkou. Začala jsem batikovat. Vymyslela jsem si svou techniku barvení více barvami najednou a různě jsem jí rozvíjela. Příležitostně jsem svoje věci prodávala. Na jednom trhu jsem potkala pana ředitele textilky a navrhl mi, ať zavolám do školy, mají tam obor, kde se šijou i hračky. To byl sen! Moje milovaná střední škola!
Nastoupila jsem v roce 2006 a za rok byla z textilky “umprumka” s novými obory. V ten rok také nastoupily moje kamarádky a jedna z nich, malířka Denisa Krausová začala vést ateliér malby. Pomalu a s pokorou jsme ho postupně budovaly. Inspirovaly jsme se u těch nejlepších škol v oboru – Šuřky v Brně, Žižkárny v Praze a Anežky v Krumlově. Věděla jsem, že moje znalosti z peďáku nestačí, takže jsem o prázdninách jezdila na kurz figurální kresby na FaVU. A tam jsem si uvědomila: jo, takhle chci učit! Učit studenty správně vidět. S vtipem a nadhledem, ukázat, kde chybu najít, ale umět i srozumitelně poradit, jak ji opravit. A tak se ze mě stala učitelka. Teď figuru učím a je to můj nejoblíbenější předmět. Také učím výtvarnou přípravu a dostala jsem – vlastně příkazem, abych neměla jen praktické předměty, ale i teorii – ještě dějiny výtvarné kultury. To představovalo čtyři roky intenzivního studia s knihami a internetem, než jsem se připravila. Do dějin jsem se zamilovala. V počátcích mi radily kamarádky, které mají dějiny vystudované, to mi moc pomohlo. Učit na škole, kam jsem sama chodila, je sen. Navíc, škola je v údolí kousek za Jihlavou, v nádherné vile továrníka Löwa z konce 19. století. Přátelská atmosféra, rodinné prostředí: v tom je největší síla naší školy. Někdy říkáme i “druhá rodina”. Řada kolegyň a kolegů jsou také moji dobří přátelé. Často pak u přijímaček u pohovoru slyšíme, že právě ta atmosféra a přátelský přístup učitelů je jeden z hlavních důvodů, proč si uchazeči naší školu vybrali. Nakonec na UMPRUM v Praze studuje dcera Emma, a to v ateliéru textilní tvorby. Kruh se uzavřel. A za covidu jsme spolu „chodily“ na přednášky k paní doktorce Bartlové, Ladě Hubatové, to byla nádhera.
A jak vznikl nápad na šité brože?
Kromě školy jsem potřebovala něco tvořit a nechtěla jsem sedět sama v dílně u šití – šiju nepřetržitě, ale ne intenzivně. Tak jsem hledala, co bych mohla dělat na jídelním stole, “v centru dění“. A napadly mě brože. Projela jsem Pinterest, hledala inspiraci, ale nakonec jsem si jako vždycky našla svoji cestu. To je pro mě v celé mojí tvorbě vždycky prvořadé. Být originální, autentická. Postupně jsem si vytvořila technologický postup od výroby podkladu až po konečné podšití. Nejdříve byly brože vyšívané, pak přibyly korálky a nakonec jsem zkusila přidávat drobné plastové hračky a drobnosti, části staré bižuterie. A za čas se na druhou stranu stolu posadila Emma, která začala z rozbité bižuterie vytvářet netradiční závěsy, náhrdelníky a náušnice. Naše nejmilejší chvilka je, když zaplníme stůl obrovským množstvím boxů s komponenty a korálky, pustíme si “Šatníky” rádia Wave a několik dnů vyrábíme. A tehdy se může fantazie rozjet naplno. Mezitím tvořením pochopitelně celá rodina snídá, obědvá i večeří. Děláme si na zaplněném stole takové malé volné prostory na talíře. U broží je velká výhoda, že každá je jednoznačný originál a možnosti, jak je vytvořit, jsou nekonečné. Mám ráda, když brož nese nějaký vtípek. Netradiční spojení materiálů, podivná drobnost v centru zájmu, trochu kýče a lesku.
Který materiál je tvůj nejoblíbenější a proč?
Na základy k brožím používám samet. Vyvolává ve mně pocit luxusu a vznešenosti. Někdy ho celý pošiju, jindy prosvítá a je prostě rovnocenným podkladem pro lesk korálků a bižuterie.
Když šiju, hraje velkou roli složení materiálu, upřednostňuji přírodní. A vybírám si ráda různé zajímavé, netradiční vzory, z hlediska účelu.
Hodně také šiju rozmanité taštičky na zip a ty právě stavím na vzoru, často jsou to malé odstřižky potahovek, odpad z továrny. Celkově ráda používám zbytky. V tom smyslu, že mě nutí experimentovat, hledat, jak střih na látku položit nebo s čím ji zkombinovat, když je jí opravdu málo.
Kde nebo jak si mohou případní zájemci tvé brože koupit?
Vytvářím je víceméně nahodile, pro radost, z potřeby tvořit. Když jich mám víc, tak je vyfotím a vložím na svůj Instagram. Pokud má někdo o konkrétní brož zájem, může mi napsat a domluvíme se na prodeji. V loňském roce jsme měly s Emmou první pop-up v TM. Bylo to pro nás především moc milé setkání s návštěvníky a kamarády, kteří se za námi přišli podívat a třeba si i něco koupit. Ještě máme se školou tradiční předvánoční akci Black Box a tam si pro brože chodí hlavně moje stálé zákaznice.
Pamatuješ si, jak jsi vlastně Textile Mountain “objevila”?
Na HitHitu jsem zaznamenala Lenčinu kampaň na první prostory na Letné. Podpořila jsem ji nákupem batohu a moc mě její aktivita zaujala a přemýšlela jsem, jak se s ní seznámit. Nakonec jsem ji oslovila s prosbou o přednášku u nás ve škole. Jenže, než se ta přednáška uskutečnila, potkaly jsme se na jednom festivalu, kde nás seznámila naše společná kamarádka ilustrátorka Tereza Říčanová – taky moje kolegyně a Lenky učitelka ze střední grafické v Jihlavě. Holky z Vysočiny, prostě!
Nakonec má dcera Emma začala na Letnou do TM chodit na brigádu prodávat a mě napadlo, oslovit Lenku s nabídkou workshopu. První zkušební proběhl v srpnu 2021 ještě na Truhlářské. A od té doby se do TM vracím.
Proč si vybíráš materiály právě u nás?
V první řadě mi je blízký celý koncept TM, využití materiálu, jeho záchrana před zničením. Protože pracuji primárně s korálky, tak je pro mě důležité, že si můžu vybírat ty, které pochází z českých korálkářských dílen. Jejich jedinečnost je i v tom, že už takové třeba nikdy nikdo nevyrobí. A jsou prostě krásné.
Jak moc a proč je pro tebe udržitelnost v módě či tvorbě důležitá?
Řekla bych, že je pro mě přirozená. Vyrůstala jsem v době, kdy bylo ještě běžné, že se staré oblečení z kvalitních látek přešívalo. Docela přesně si vybavuji bundu s kapucou, kterou mi naše známá švadlena přešila ze starých kabátů. V časopisech bývaly návody s titulky: “Ze starého nové” apod. Na střední a na vysoké jsem si často nakupovala po bazarech látky. Když se po revoluci objevily secondhandy, už jsem nechodila pro oblečení nikam jinam. Lákala mě jedinečnost oblečení, které jsem tam nacházela. Kousek, který nikdo jiný nemá. Dnes už mě více zajímá materiál a pak třeba i možnost přešití konkrétního kvalitního kousku oblečení na něco jiného. A také mě baví Vinted.
Co pro tebe znamená „slow fashion‟ nebo pomalý přístup k životu,
jakožto k životnímu stylu obecně?
Hektickou fázi života, kdy byly děti malé a měla jsem pocit, že musím být u všeho a chtěla jsem stihnout tolik různých věcí, mám za sebou. Můj život se postupně zvolňoval naprosto přirozeně ― stárnu... Už vím, že u všeho být nemusím, a netrápí mě to. Žiju s manželem v domě na vesnici a ani jeden z nás nemá pocit, že by nám něco chybělo, nebo že bychom se měli za něčím hnát. Ale tak to bylo vlastně vždycky. Stejné máme i to, že upřednostňujeme věci, které už byly používané. Oba jsme spokojeni ve svém zaměstnání a doma se pak věnujeme každý svým koníčkům. Na jaře bývám hodně na zahradě, v létě dělám marmelády a sirupy. Dvakrát týdně peču kváskový chleba. Tohle všechno mi přijde naprosto přirozené a dělám to, protože mě to prostě baví, dělá mi to radost. V současné době jsme se s manželem rozhodli ještě pro jeden projekt: koupili jsme zahradu a máme v plánu postavit si na důchod malý ekologický a ekonomický dřevěný domek. Svépomocí a beze spěchu.
Jaká je, podle tebe, hodnota řemesla v dnešní době a proč?
Když jsem byla malá, tak pletené a háčkované věci vznikaly v rukách žen snad ve všech rodinách. Ruční práce jsme se učili ve škole. Takže získat základy těchto činností ― řemesel ― bylo velmi jednoduché. U nás háčkovala babička, pletla moje maminka a já se všechno učila tak nějak přirozeně. Techniku jsem od nich okoukala a pletu a háčkuju víceméně intuitivně. Podle návodu to neumím. Po revoluci se začal zájem o ruční práce trochu vytrácet.
Ale moc ráda bych tady chtěla zavzpomínat na jednu skvělou akci, kterou jsem měla možnost každé prázdniny, někdy od roku 2005, po řadu let navštěvovat. Bylo to “Řemeslné léto” organizované brněnskou Lipkou. Na týden se na rychtu v Krásensku sjela skupina žen a od rána do noci jsme tkaly, pletly, barvily, paličkovaly. Pracovaly jsme s nejrůznějšími přírodními materiály. Úžasné. Tam jsem se také potkala s vynikající textilní výtvarnicí a lektorkou Zuzanou Asenjevovou. Zuzka nejenže ovládá snad všechny ruční práce, ale zná i jejich historii. A pozor, učí je u sebe ve studiu v Praze. Když pak měla zdravotní potíže, jedno léto jsem vedla workshopy za ní. Nicméně dneska je to zase trochu jinak než na začátku století. Mám velkou radost, že se ruční práce vrací. Studentky ve škole napříč obory vyšívají, háčkují i pletou, učí se podle videí a jde jim to skvěle.
Pro mě byla a je vždycky hodnota ruční práce v její originalitě a jedinečnosti, která je spojena s osobou tvůrce. Mám ráda věci, u kterých vím, kdo je vyrobil, jaký je jeho přístup k tvorbě, jaký má vztah k řemeslu, ctí materiál a technologické zpracování.
Je nějaký film, který miluješ hlavně kvůli výpravě?
Mým oblíbeným filmem je Půlnoc v Paříži. Jeho hlavní hrdina se ocitá uprostřed nočního života Paříže 20. let minulého století. Nádherné kostýmy a celkově krásná atmosféra celého tohoto filmu.
Máš nějaký užitečný šicí nebo jakýkoliv jiný pracovní hack, o který
by jsi se mohla s námi podělit?
Na workshopech v podstatě prozradím celý postup vzniku brože.
Ale za mě je důležité i to, jak brož vypadá ze zadní strany. Podkládám jí proto kůží, kterou ještě přišívám k vrchní části a obšívám korálky. Teprve tehdy ji považuji za dokončenou. Tohle jsem si odnesla už z textilky: perfektní zpracování i na rubové straně oděvu bylo nedílnou součástí každého kusu oděvu, který jsme ušili.
Ve škole pracuješ s mladými kreativními bytostmi. Jací jsou „ti dnešní mladí‟?
Denně se probouzí do světa, který je zrovna teď plný problémů. Druhý svět mají pak ve svých mobilech, kam my nedohlídneme. Ale zase, u nás na malbě víc než mobil, mají studenti v ruce knížku, často tlustou, často v angličtině. Citliví jsou, i k sobě navzájem, podporují se. Někteří jsou na sebe až příliš opatrní, raději něco nezkusí, než aby riskovali neúspěch. Taky jsou tolerantní, skromní ve svých potřebách, stejně jako já chodí do sekáčů, mění si oblečení mezi sebou, recyklují. Diskutují, nebojí se říct svůj názor. Učíme se nebát dělat chyby a budovat sebedůvěru. Snažím se, aby naše vztahy byly založeny hlavně na důvěře a upřímnosti. Jsme parťáci.
Na závěr shrnu s nadsázkou: učím s přáteli na „nejlepší škole na světě“ skvělé studenty.
Velká citlivost s sebou často nese i vyšší riziko psychické zranitelnosti …
Ano, je to tak. V letošním roce to pozoruji u řady z nich. Pokud to nejde jinak, jsem to i já, kdo se je snaží nasměrovat na odbornou pomoc a podpořit je, aby věřili, že se pro ně může pomoc najít a že je jejich zdraví v tuhle chvíli přednější než škola. Já sama se s podobnými problémy, v různé intenzitě, potýkám už od vysoké také. Tato zkušenost mi dnes umožňuje pomoci studentům pojmenovat pocity, které mohou prožívat. A to pak naši komunikaci usnadňuje, vytváří důvěru, díky které je mohu lépe přesvědčit, aby se pokusili vyhledat pomoc a podpořit je.
Kde se s tebou mohou lidé setkat, kromě kurzů v Textile Mountain a kromě školy?
Každý rok o prázdninách vedu textilní dílnu na akci Hračkobraní v Kamenici nad Lipou. Jezdím tam už od druhého ročníku. Zájemci si u mě mohou v ruce ušít z plsti drobnou hračku, zvířátko. A kupodivu je ruční šití mezi dětmi i rodiči velmi populární.
Dělá mi radost, že v Textile Mountain v Jihlavě pomáhá Tereza Ferda, taky naše studentka, která je velmi aktivní v Šilo. Moc jí fandím. A těším se, že tam taky nějaký workshop zorganizuju!
Co děláš, když netvoříš nebo nešiješ?
Teď na jaře trávím spoustu času na zahradě. Dělám si záhony, cestičky a stěhuju kameny. To je taková moje „úchylka‟. Taky miluju otužování, vždycky mě úžasně psychicky srovná. A čtu.
Vendulo, děkujeme, že jsi byla první „obětí“ našeho blogu a za tvou ochotu se sdílet s námi a našimi čtenáři.
O termínech Venduliných workshopů pravidelně informujeme na našem Instagramu @textilemountain. Vendulin účet je @vendula_sadova. S její dcerou Emmou se můžete setkávat při vyzvedávání objednávek, už mnoho let je součástí TM týmu. Emminu originální tvorbu můžete sledovat na @emmasadova a @emmory_jewels.
Děkujeme vám za pozornost a těšíme se u příštího čtení o dalším výjimečném Textilákovi.
Vaše Textile Mountain
