Selvedge no. 132

Detailní popis produktu

Selvedge no. 131 — "Legacy"

Nedávno jsem se tak trochu vetřela na výzkumnou cestu své dcery na Nantucket, půvabný ostrov u pobřeží Massachusetts, který býval jedním z center velrybářského průmyslu. Zabývá se scrimshaw – formou lidového umění, kterou vytvářeli námořníci během dlouhých plaveb v 18. a 19. století. Velrybí kost byla v 19. století obdobou dnešního plastu a vyrábělo se z ní kdeco: od držáků na přízi k deštníkům až po výztuhy do korzetů, které spočívaly mezi ňadry žen čekajících doma a vyhlížejících své blízké z tzv. widow’s walks, vyhlídkových ochozů korunujících domy 19. století. Spolu s košíky z majákových lodí dnes tyto složitě vyřezávané předměty zaplňují galerie města, z něhož se mezitím stalo poněkud nóbl letovisko.

Scrimshaw je bezpochyby cennou součástí nehmotného kulturního dědictví ostrova. Velryby jsou však dnes chráněným druhem a stejně jako u slonoviny je obchod s velrybí kostí silně omezen. Co tedy zbývá posledním žijícím řemeslníkům, kteří se scrimshaw věnují? Svět se změnil. Výrobky, které se kdysi zhotovovaly z velrybích materiálů, nahradily alternativy na bázi ropy a současný vkus se navíc do značné míry odklonil od vystavování zubů a kostí v interiéru. Pokud má toto řemeslo přežít, musí se přizpůsobit kulturnímu prostředí, v němž dnes vzniká. Precizní kreslířské dovednosti a techniky monochromního šrafování by se mohly přenést na předměty, které osloví dnešní turisty hledající smysluplné suvenýry. Má-li řemeslo přežít, musí se vyvíjet společně se světem kolem nás.

V tomto čísle se věnujeme odkazu – tomu, co dědíme, co formuje naši identitu a pomáhá nám porozumět našemu místu ve světě. Na předmětech záleží, zároveň však může být dědictví stejně tak břemenem jako darem. Tapiserie z Bayeux bude poprvé po 900 letech vystavena v Londýně, zatímco lidstvo samo stojí na rozcestí ve stínu stále výraznější přítomnosti umělé inteligence. Zkoumáme, jak muzea nesou odpovědnost za péči o předměty dokumentující naši společnou historii, jak se předmětům přisuzuje hodnota, jakou roli hraje politika autenticity a jak se věci přesouvají z užitkové sféry do muzeí.

Kim Winter společně s Eddiem Glewem sleduje cestu proutěných košů z domácího prostředí až na designové veletrhy. Laura Ayala, Karen Selk a Liz McLellan odmítají nánosy modernity a obracejí se k přírodě při hledání alternativ více zaměřených na člověka, zatímco Sonia Ashmore podává vrstevnatý obraz života ručních tkalců v Bengálsku. John Alexander Skelton ve své kolekci XXI znovu promýšlí odkaz hugenotských tkalců ze Spitalfields prizmatem současné módy.

— Polly Leonard, zakladatelka Selvedge